Jdi na obsah Jdi na menu

Taman Negara

img_3264.jpg

 Taman Negara je nejstarším národním parkem Malajsie a jedním z nejstarších parků celého světa. Odhadované stáří je 130 milionů let takže pamatuje i dinosaury. Jeho rozloha je kolem 5 000 kilometrů čtverečních. Vegetace parku je velice tmavá, na zem zde dopadnou pouhé 2% slunečních paprsků, ostatní světlo zachytí liány, větve a listí. Největší stromy zde dosahují výšky až 80 m. I to byl důvod proč zde vznikla nejdelší visutá lávka v korunách stromů, neboli conopy walkways. Její délka je kolem 450m a dosahuje výšky až 50m. Původně měla sloužit k vědeckým výzkumům horních pater stromů, ale dnes je jedním z největších lákadel zdejšího parku.

snimek-270.jpg

Ke conopy walkways se dostanete po snadno dostupné, cca hodinu dlouhé, cestě. Na trase jsem téměř nikoho nepotkal, ale o to větším překvapením pro mě byla „kolona“ lidí čekající u „recepce“ visutých mostů. Za vstup na lávky se platí poplatek, musíte se zapsat do čekací knihy a poté vyčkat až bude místní Malajkou vyvolané Vaše jméno. Což hlavně u slovanských národů vyvolá úsměv na tváři, takhle moc mě ještě mé příjmení nikdo nezkomolil. Po asi 40 minutách čekání, konečně vyvolali mé jméno a já mohl slavnostně vyrazit do korun stromů. Jednotlivé úseky jsou ukotveny mezi největšími stromy, šířka chodníčku je velice úzka, cca 30 cm a proto zde platí přísná pravidla provozu. Když opominu, že lávky jsou otevřené pouze za dobrého počasí, tak hlavními pravidly jsou limitovaný počet lidí na každém úseku mostu. Najednou smí na každou z lávek vstoupit jen 4 lidi, v minimálně pětimetrových rozestupech, není se čemu divit, lávky se neuvěřitelně houpou, ty největší jsou opravdu až ve výšce 50ti metrů a bohužel se z nich kvůli velkému houpaní nedá ani moc dobře fotit. Nicméně zážitek je to perfektní a pohled z korun stromů dolu k zemi ve mně vyvolával velký obdiv. Obdiv to ovšem nebyl takový jako, když jsem na těch lávkách, v takových končinách, na místě kde se smí najednou nacházet pouze 4 lidé, tisíce km od domova, narazil na pražskou rodinku. Manželský pár a malá holčička, všichni tři zkušení cestovatelé, kam já se na ně hrabal.

snimek-313.jpg

Společně jsme pak absolvovali výstup na nedaleký kopec Bukit Terisek. A ačkoliv je Taman Negara domovem velkého množství zvířat, namátkou, tapír, jelen, gibon, veliká ještěrka, divoký slon, malajský tygr,atd, tak po cestě na vrchol jsem se setkal z jediným zvířátkem, za celou dobu pobytu v parku a to  byl malý roztomilý červený had. Po výstupu na výše zmíněný kopec, se začalo řešit jak zpět.

 

snimek-351.jpg No a nebyli bysme Česi, abychom nepřišli s originálním nápadem. Takže, přeci nepůjdeme stejnou cestou zpátky, když podle mapy, se dá dolů dostat i tudy. To že mapa byla značně stará a cesta(teda dříve to byla cesta) měla svou slávu už dávno za sebou, jsme zjistili až když bylo pozdě. Nicméně, vracet se zpátky přece nebudeme, to by byla ukázka slabosti, takže jsme se vypravili po zbytcích dřívější stezky zpátky do civilizace. Cesta to byla zajímavá, často dost náročná, někdy dobrodružná, mnohdy jsem si říkal, že bych se na to nejraději vykašlal, ale když sem viděl, s jakým odhodláním to šlape ta malá holčička, aniž by jedinkrát řekla, že ji bolí nohy, nebaví jí to, atd., tak to mě po celou cestu dodávalo energii. Pravda šli jsme extrémně pomalu, holčička často musela být nošena, protože cesty byly tak příkré a bahnité, že by je sama nedala, ale jak jsem říkal, ani jednou jedinkrát si neztěžovala a dodnes má za to můj velký obdiv, ta holka to někam dotáhne :D